Astronomie bez dalekohledu? Lidé kdysi pozorovali oblohu jen očima!
Ještě než lidstvo spatřilo vesmír skrze čočky a zrcadla, sledovalo ho pouhým okem. O to zajímavější je, že starověké civilizace pozorovaly oblohu s překvapivou přesností. K tomu využívaly jednoduché nástroje, matematiku a tvořily mapy, které přetrvaly tisíciletí.
Když hvězdy určovaly směr i čas
Obloha byla v minulosti kompasem, kalendářem i kronikou v jednom. Nešlo jen o fascinaci, ale hvězdy a planety byly praktickým pomocníkem v každodenním životě. Pomáhaly určovat, kdy zasít a kdy sklízet, kdy se vydat na cestu, nebo kdy uspořádat náboženský obřad. Námořníci, pastýři i duchovní hleděli k nebi a četli z něj odpovědi, které jim Země nedala.
Bez dnešních technologií spoléhali jen na zrak a pomůcky – často tak jednoduché, že bychom je dnes srovnali s dětskými hračkami. Ale právě díky těmto metodám dokázali lidé před tisíci lety orientovat pyramidy podle hvězd nebo stavět kamenné kruhy, které sledovaly sluneční cykly. Obloha byla zrcadlem, v němž se odrážel všechen život a dění na Zemi.
Staré civilizace a měření času podle hvězd
Již v pravěku si lidé všimli, že pohyby Slunce, měsíce a hvězd se opakují v pravidelných cyklech. Prvotní kalendáře vznikaly podle lunárních fází, později přibyl sluneční rok. Důležitým nástrojem byly sluneční hodiny, které dokázaly odhadnout čas podle délky stínu.
Ve starém Egyptě sledovali kněží východ hvězdy Sirius, která předcházela každoročním záplavám Nilu a tento jev se stal základem jejich kalendáře. Babylóňané zase zaznamenávali pohyby planet a Měsíce na hliněných tabulkách, což jim umožnila předpovídat zatmění a určovat lunární měsíce s neuvěřitelnou přesností.
Mayové vytvořili složitý kalendář, založený na kombinaci slunečních a planetárních cyklů. Jejich pozorování byla natolik přesná, že odchylka mezi jejich výpočtem slunečního roku a jeho skutečnou hodnotou činila pouhých sedmnáct sekund.
Starověké observatoře se obešly bez čoček
Ačkoli dalekohled byl vynalezen až počátkem 17. století, starověké civilizace si vytvořily vlastní pomůcky k pozorování nebeských těles. Jedním z nejdůležitějších nástroj byl gnómon. Jednalo se o tyč nebo sloup vrhající stín, který umožňoval sledovat pohyb slunce a určit tak pravé poledne, roční období nebo slunovrat.
Dalším nástrojem byl astroláb, původem z Řecka, zdokonalený v arabských zemích v období středověku. S jeho pomocí bylo možné měřit výšku hvězd nad obzorem a určit čas nebo zeměpisnou šířku. Astroláb byl kapesní, přenosný a neocenitelný pro mořeplavce i učence.
V Persii vznikaly rozsáhlé nástěnné kvadranty nebo kamenné kalendáře. Významné observatoře, jako například ta v Marághé nebo v Samarkandu, fungovaly jako astronomické laboratoře středověku. A ve střední Americe Mayové a Aztékové stavěli chrámové komplexy orientované podle slunce a planet.
Archaické hvězdné mapy a nebeské atlasy
Jedním z nejstarších známých dokladů pozorování hvězd je tzv. disk z Nebry, nalezený v Německu, datovaný okolo roku 1600 př. n. l. Tento bronzový disk s vyobrazením slunce, měsíce a hvězd ukazuje, že už v době bronzové lidé uspořádávali nebe do smysluplných obrazců.
Dalším fascinujícím příkladem je Denderský zvěrokruh. Jedná se o reliéfní hvězdnou mapu na stropě egyptského chrámu v Dendeře, která zobrazuje souhvězdí včetně Lva, Ryb a Berana. Řekové přinesli do astronomie systematičnost. Hipparchos kolem roku 130 př. n. l. vytvořil první katalog hvězd, v němž zaznamenal asi 850 objektů včetně jejich jasnosti.
Číňané vytvořili propracovaný systém nebeské sféry rozdělený do tzv. 28 lunárních sídel. Jejich mapy byly plné symboliky, ale zároveň sloužily jako navigační a časové pomůcky.
Orientace podle hvězd
Hvězdy byly po tisíciletí klíčovým nástrojem pro orientaci v krajině i na moři. Severka, někdy Polárka, se stala symbolem severu a opěrným bodem pro navigaci. Arabští mořeplavci, Vikingové nebo domorodé národy v Polynésii dokázali na základě postavení hvězd určit nejen světové strany, ale i vzdálenost k cíli.
Jedním z největších objevů byla schopnost spojit cykly nebeských těles s pohybem na Zemi. Pastevci určovali roční období podle souhvězdí, zemědělci podle východů planet plánovali setbu. Katedrály ve středověké Evropě měly tzv. sluneční okna, jimiž paprsek světla v určitém dni dopadal přesně na konkrétní bod.
I když se může zdát, že bez dalekohledu nelze dělat „opravdovou“ astronomii, opak je pravdou. Právě pozorování oblohy pouhým okem dalo základ celé moderní vědě o vesmíru.
Zdroje: pages.uoregon.edu, asc-csa.gc.ca, universemagazine.com
