Pošta za Rakouska-Uherska: Systém se postupně zdokonaloval, aby co nejlépe sloužil veřejnosti i vládě
Pokud jste chtěli poslat dopis z Prahy do Vídně, nebyl to žádný problém. Večer jste ho podali a druhý den ráno byl v cíli. Vlaky s poštou jezdily v noci, vagóny byly speciálně vybavené třídírnou zásilek, takže za jízdy se rovnou razítkovalo a připravovalo na doručení. A jestli si teď říkáte, že za Rakouska to šlo a dneska ani expresní balík do vedlejší ulice nemá jistý osud — nejste sami.
Kdo to všechno začal?
Poštovní služby na území habsburské monarchie mají kořeny hluboko v historii. První oficiální poštovní spojení mezi Vídní a Bruselem zavedl už v roce 1527 Franz von Taxis, zakladatel slavného poštovního rodu Thurn-Taxis. Tito podnikatelé měli po staletí poštu doslova v rodové výbavě a provozovali ji jako koncesovanou službu. Až v roce 1722 přešla pošta plně pod státní správu, pod císaře Karla VI. Od té doby začalo docházet k jejímu zefektivnění a centralizaci. Skutečný boom pak přišel až v 19. století, kdy se pošta stala nedílnou součástí každodenního života, státní moci i obchodu. Ať jste byli rolník, živnostník nebo úředník, bez pošty se prostě neobešlo.
Dopis byl tehdejší WhatsApp
V době bez mobilních telefonů a internetu se korespondovalo naplno. Lidé psali často, srozumitelně a v krásném jazyce. Pohlednice byly hitem. Prodávaly se jako na běžícím pásu a často je lidé posílali i několikrát týdně, třeba jen s větou: „Přijedu v neděli.“
Zachovaly se stovky pohlednic a dopisů s roztomilými i dojemnými vzkazy. Například jistý pan Josef psal v roce 1902 své Marii:
„Přiveď, prosím, slepici s větším zobákem, ta naše se nehodí do polívky. Také nezapomeň na klobásy. S láskou, J.“
Kuriozity a perličky
- Poštovní známky byly nejen praktické, ale i krásné. Nejznámější je tzv. modrá Merkurka – dnes sběratelský klenot, jehož hodnota může přesahovat milion korun.
- Poštovní holubi se stále využívali zejména pro vojenské účely, ačkoliv už byli na ústupu. V některých oblastech ale pořád představovali jediný způsob, jak něco vzkázat během záplav nebo v horách.
- Saně a čluny – když byla zima, pošta se rozvážela na saních, v létě třeba na pramicích. Pošťák byl zkrátka neohrožený hrdina každého počasí.
Pošta jako ukázka důvěry a efektivity
Zajímavé je, jak moc se lidé tehdy na poštu spoléhali. Dopis se bral vážně. Když jste ho napsali, věděli jste, že dorazí. Žádné „adresát nezastižen“, žádné „vyzvedněte si zásilku na depu vzdáleném 38 km“. A přitom celý ten systém fungoval bez počítačů, bez scannerů a bez reklam na losy na každém rohu pobočky.
Takže, byla pošta dřív lepší?
Rozhodně byla jiná. Méně byrokracie, víc spolehlivosti. Dnes máme klikání, sledovací kódy a mobilní aplikace, ale něco z tehdejší pošty bychom si klidně mohli půjčit. Třeba ten přístup: že pošta má sloužit lidem, ne naopak.
Až příště budete na pobočce čekat čtyřicet minut jen proto, abyste dostali lísteček, že vám balík ujel zpět na depo, vzpomeňte si na časy, kdy listonoš přišel, zazvonil, pozdravil a dojemně podal váš vzkaz z druhého konce monarchie. A to vše do 24 hodin. Bez webových formulářů.
Zdroj: Wikipedia, esbírky, Theses, iRozhlas
