Historie pohřebních rituálů: Těla se mumifikovala i spalovala

Smrt je běžnou součástí života. Proto se lidé od pravěku snaží najít způsoby, jak se citlivě a důstojně rozloučit se zemřelými. Možná vás ale překvapí, že se pohřební rituály často dramaticky měnily. Velký vliv na ně vždy měla kultura a celkové vnímání smrti. 

Klasickým způsobem pohřbu je nějaká forma rozloučení blízkých pozůstalého (ať už formou proslovu, vyvěšení fotografií, spuštění videa…) a postarání se o jeho tělo. V Evropě převládá uložení ležícího těla do rakve, která se pak vloží do země. Častou variantou je ale také zpopelnění těla. Popel se pak může uchovávat v urně, nebo se dá rozptýlit.

V minulosti byly však upřednostňovány i jiné postupy: od rituálního zapalování lodí po obětování těl dravým ptákům. Nutno také podotknout, že některé kultury – hlavně ty asijské – vnímají smrt jako cestu k začátku nového života, nikoliv pouze jako konec toho stávajícího. Proto tam pohřební rituály vypadají jinak. Na pohřbech se například tradičně nosí bílé oblečení místo černého.

Pohřební obřady a jejich vztah k víře

Pojetí smrti a výklad náboženství hrají velkou roli v tom, jakému účelu pohřební rituály slouží. V evropských kulturách jde nejčastěji o osobní rozloučení, připomenutí hezkých momentů a pozitivních vlastností zesnulého. Smrt je tu brána jako definitivní konec.

V kulturách, ve kterých tomu tak není, je kladen důraz na symbolismus – je zdůrazňováno, že tělo je pouze fyzická schránka, a poté, co jej duše opustí, začne život od znova, jen v jiném těle. Obřad nebo rituál je tedy nejen rozloučením, ale i podporou nového začátku.

Spalování a ukládání

Spalování těl mrtvých, proces zvaný kremace, se dle historiků provádělo již v době bronzové. I v antickém Řecku a Římě se jednalo o preferovaný způsob rozloučení se zesnulým. Popel se posléze uložil do urny, a ta následně putovala do hrobky. Dnes je běžné kombinovat kremaci s ekologickými pohřby, při nichž je popel uložen do rozložitelné urny a zasazen strom. V hinduismu spálení těla symbolizuje proces, kdy se duše oddělí od těla a opustí jej, protože ho již nepotřebuje.

Pro židovské, muslimské a křesťanské státy je typické ukládání těl do země. V některých kulturách jsou běžné také sekundární pohřby. Probíhají tak, že se po určité době ostatky z hrobu vyzvednou a pohřbí se jinde, například v rodinné hrobce, jak je zvykem v některých asijských zemích.

Pohřby plné ohně, vody i vzduchu

Zejména u starověkých a domorodých národů existovaly i velmi netradiční formy pohřbů. Severské kmeny například pokládaly mrtvé na loď, kterou zapálily a poslaly po řece či moři – symbolický přechod do světa mrtvých. Tento typ pohřbu se stal legendárním zejména v souvislosti s vikingy.

Naopak tibetský „nebeský pohřeb“ probíhá tak, že jsou těla obětována supům na skalní plošině. Tibeťané vychází z buddhistického přesvědčení, že tělo je jen schránka a největším darem je ho nabídnout dalšímu životu. V Mongolsku a u některých amerických indiánů se těla pokládala na vyvýšené plošiny, kde byla ponechána přirozenému rozkladu.

Barvy smutku: černá, bílá a další

V Evropě si běžně spojujeme se smrtí smuteční černou barvu. Kromě smutku má černí symbolizovat úctu, zármutek a konec. Asijské kultury ovšem na pohřby nosí bílé oblečení. Víte proč? Bílé oblečení má být symbolem očisty a nového začátku. V Číně nebo Indii se na smrt pohlíží jako na přirozenou součást koloběhu života. Lidí zde věří, že konec jednoho života znamená začátek nového. V některých afrických zemích se dokonce pohřební obřady mění v radostné a barevné oslavy, které vzdávají hold životu zemřelého a symbolicky ho provází na cestě do další fáze.

Zdroje: Nespechej.cz, Dejinysveta.cz, Theses