Voodoo: Často v nás vzbuzuje strach kvůli kulturnímu vyobrazení
Voodoo je slovo, které v mnoha lidech automaticky spustí poplašné zařízení. Místo spirituality vidíme panenky propíchané jehlami a podivné rituály v potemnělých místnostech. Jenže skutečné voodoo není z filmu. Je živé, staré a má hloubku, která si zaslouží víc než jen hollywoodské efekty.
Ještě než dorazila první loď s otroky do Karibiku, žili v západní Africe lidé, kteří věřili ve svět, kde se mezi živými a duchy nepřetíná ostrá hranice. Uctívali předky, přírodní síly a duchovní bytosti, které měly jména i příběhy. Když byli tito lidé násilně odvezeni do Ameriky, jejich víra šla s nimi. A právě díky jejich odolnosti a schopnosti spojit staré s novým se zrodilo haitské voodoo.
Na Haiti se původní africké rituály propojily s katolickými symboly. Každý z duchů, známých jako loa, dostal přiřazeného svatého. Nešlo o pokus někoho zmást, ale o způsob, jak si pod tlakem zachovat vlastní spiritualitu. Duch Erzulie, spojený s láskou, se spojil s Pannou Marií. Duch války Ogoun našel paralelu ve svatém Jiří. Vznikl tak jedinečný náboženský systém, který ctí tradici a zároveň přežívá v moderním světě.
Odkud pramení strach
Většina západních představ o voodoo vznikla ze strachu, ne z poznání. Už koloniální mocnosti popisovaly voodoo jako barbarské a nebezpečné. A když se haitští otroci v roce 1791 vzbouřili proti Francii, právě voodoo hrálo v jejich odporu zásadní roli. Ti, kdo se obávali ztráty moci, tak měli důvod označit celou víru za ďábelskou.
Strach se postupně zakořenil a s příchodem moderních médií se rozrostl do bizarních rozměrů. Dnes má spousta lidí představu, že voodoo slouží k uřknutí nepřítele nebo vyvolávání mrtvých. Jenže to je obraz vytvořený zvenčí. Ne zevnitř. Ve skutečnosti je většina praktik voodoo zaměřena na léčení, ochranu, vyvažování energie a obnovu ztraceného vnitřního klidu.
Hollywood to vzal po svém
První filmy s voodoo tematikou se objevily už ve třicátých letech. Bílá zombie, Živí mrtví a později desítky dalších hororů vytvořily stereotyp, který je těžké setřást. V těchto filmech najdeme posedlé těla, obětiny, krveprolití a samozřejmě slavné voodoo panenky.
V realitě ale panenky s jehlami sloužily spíš jako ochranné talismany. Někdy symbolizovaly konkrétní osoby, ke kterým se věřící modlili. Celý koncept někoho ovládat pomocí figurky má blíž k evropským magickým praktikám než k voodoo samotnému. Jenže co je víc sexy pro hororový film než možnost ublížit někomu na dálku?
Rituály, které se ve filmech jeví jako strašidelné, jsou v autentickém pojetí spíš oslavou života. Hudba, tanec a zpěv jsou prostředky, jak navázat kontakt s duchy a zároveň prožít emoce, které běžný život často potlačuje. A možná právě proto vyvolávají obavy. Protože v nich je upřímnost, syrovost a energie, kterou moderní kultura někdy nedokáže přijmout.
O čem je voodoo doopravdy
Voodoo je v jádru systém, který pomáhá lidem zvládat životní zkoušky. Kněží a kněžky nejsou postavy z hororu, ale spirituální průvodci, kteří léčí tělo i duši. Lidé se na ně obracejí s otázkami ohledně vztahů, zdraví nebo smyslu života.
Rituály jsou často komunitní záležitostí. Všichni se zapojují, tančí, zpívají, a když někdo upadne do transu, není to posednutí, ale forma napojení na duchovní svět. Voodoo učí, že svět není jen to, co vidíme. Učí respektu k silám, které nás přesahují a propojují s rodovou pamětí. A to není nic temného, ale naopak. Je v tom síla, která je těžko popsatelná slovy, ale snadno prožitelná skrze srdce.
Voodoo není temnota. Temnota je v předsudcích
Možná jsme si příliš zvykli bát se toho, co neznáme. Možná jsme uvěřili příběhům, které nám nepatří. Voodoo není děsivá legenda ani zábavná hororová kulisa. Je to živá víra, která přežila otroctví, kulturní vykořenění i démonizaci. A to si zaslouží víc než jen klišé o panenkách a jehlách.
Namísto odsuzování bychom se mohli začít ptát. Co nás tak na voodoo vlastně děsí? A co bychom se od něj možná mohli naučit? Možná odvahu žít v hlubším spojení s něčím, co přesahuje slova i logiku.
Zdroje: Wikipedie, Britannica, Cultures of West Africa, Psychology Today, Jstor
