Fermiho paradox: Lidé žijí ve víře, že ve vesmíru nemůžeme být sami
V nekonečném tichu vesmíru se Země jeví jako osamělá oáza života. Galaxie se rozprostírají do hlubin času, planety obíhají své hvězdy jako mechanické hodiny a celý vesmír pulzuje svou starodávnou pravidelností. Přesto kolem nás vládne podivné mlčení, které neladí s tím, co víme o matematické pravděpodobnosti života.
Enrico Fermi, brilantní fyzik a jeden z mozků jaderného věku, během oběda v roce 1950 bez velkých gest nadhodil jednoduchou větu. Proč jsme ještě nikoho nepotkali, když by vesmír měl být plný života. Tehdy netušil, že tím otevřel otázku, která ani po desetiletích nepřestává dráždit mysl.
Stovky miliard hvězd, miliony obyvatelných planet, třináct a půl miliardy let historie. Všechno naznačuje, že tu nejsme sami. Jenže žádná zpráva nepřichází. Nepozorujeme lodě, signály ani cizí stopy. Jen prostor, který mlčí. A čím víc víme, tím je to mlčení hlasitější.
Když čísla nestačí
Na počátku šedesátých let začal americký astrofyzik Frank Drake přemýšlet, jak uchopit otázku mimozemského života vědecky. Nešlo o fantazii, ale o výpočet. Spojil pravděpodobnost vzniku hvězd, počet planet, šanci na život, vývoj inteligence i technologií. Výsledkem byla rovnice, která pomohla celé téma zasadit do vědeckého rámce.
Podle většiny modelů by měla být galaxie přeplněná civilizacemi. Přesto jsme zatím sami. Vědci dál naslouchají, zachytávají šum, filtrují signály. S každým novým teleskopem roste naděje. A pokaždé zůstává ticho. Čekání se protahuje, jako by si vesmír chtěl hrát na schovávanou.
Velký filtr jako neviditelná hranice
Jedna z nejvážnějších teorií, která se pokouší vysvětlit tohle trvající ticho, se jmenuje Velký filtr. Představuje bod, kde většina civilizací končí. Někdy už na začátku, jindy až tehdy, kdy zvládne ovládnout technologii a sama se jí stane obětí.
Možná jsme tu kritickou hranici už překročili a ani o tom nevíme. A možná k ní teprve směřujeme. Pokud je ale před námi, může jít o bod, ze kterého už není návratu. Hranici, kterou dosud nikdo nepřežil. Mluví se o kolapsu klimatu, o zbraních, které dokážou zničit celé kontinenty, nebo o technologiích, jejichž vývoj zrychluje natolik, že ztrácíme kontrolu. Nad tímhle se už dávno nezamýšlejí jen futurologové. Vědci z institucí jako Oxford Future of Humanity Institute věnují těmto scénářům seriózní výzkum. Ne proto, že by chtěli šířit paniku, ale proto, že věří, že některým chybám se dá předejít. Pokud budeme dostatečně vnímaví, otevření a odvážní něco změnit.
Možná jsme pod dohledem
Existují ale i hypotézy, které nejsou o zániku, ale o vědomé volbě. Podle tzv. hypotézy zoo nás jiné civilizace sledují, ale rozhodly se nás zatím neoslovit. Pozorují zpovzdálí, vyhodnocují náš vývoj a čekají.
Zní to zvláštně, ale není to nesmysl. Vyspělejší společnost by možná považovala kontakt s námi za neetický nebo zbytečný. Stejně jako se člověk někdy rozhodne nezasahovat do dění v přírodě. Možná nás pozorují, protože jsme pro ně zatím jen fascinující experiment.
Co když jsme první
Nabízí se i představa, že jsme první. Ne výjimeční, jen první, kdo vstal, rozhlédl se a začal se ptát. Pokud je to pravda, pak jsme na počátku příběhu, který se teprve začne psát.
Pokud jsme opravdu ti první, kdo se ve vesmíru začal ptát, co je za obzorem, potom to s sebou nese váhu, se kterou jsme možná nepočítali. Není to jen vzrušující představa. Je to i závazek. Všechno, co dnes děláme, jak zacházíme s planetou, jak přemýšlíme o technologiích, co považujeme za důležité, může ovlivnit to, co po nás zůstane. Nejen tady, ale i v mnohem širším měřítku. Pokud opravdu stojíme na začátku, pak to, co právě teď žijeme, může být první kapitola mnohem většího příběhu. A je jen na nás, jak bude znít.
Mlčení jako výzva
Fermiho paradox není jen vědecká hádanka. Je to obraz naší vlastní nejistoty, naší touhy po spojení a porozumění. Mlčení vesmíru nemusí být důkazem samoty. Možná jen čeká, až promluvíme první. A možná ne směrem ven, ale nejdřív k sobě.
Zdroje: Wikipedie, Time, The Planetary Society
