Dávná proroctví: Jejich naplnění často závisí na tom, jak si je vyložíme

Od antického Říma přes středověké věštby až po dnes tolik citovaného Nostradama – lidé odjakživa hledali náznaky budoucnosti. Někdy v nich ale vidíme víc pravdy, než tam ve skutečnosti je.

Když budoucnost ovlivňovali kněží a básníci

V římské říši měla proroctví reálný vliv na chod věcí. Senát se radil se sbírkami věšteb známými jako Sibyliny knihy, které prý zachycovaly dávná poselství božstev. Když původní shořely, byly „doplněny“ z paměti, podle vzpomínek a různých tradic – což samo o sobě zpochybňuje jejich autenticitu. Ale nikomu to moc nevadilo – důležité bylo, že fungovaly jako nástroj moci a autority.

Podobně to bylo s básníkem Vergiliem. Jeho Aeneis se v pozdějších stoletích využívala jako jakési literární věštecké zrcadlo – lidé prý otvírali knihu na náhodné stránce a hledali odpověď. A někdy i našli. Není divu – když hledáte dost dlouho, něco vždycky zapadne.

Nostradamus: Když je mlhavost výhoda

Nostradamus je kapitola sama pro sebe. Jeho verše psané starou francouzštinou v sobě mají všechno. Přes historické odkazy, astrologii, biblické narážky až a to hlavně, obrovský prostor pro fantazii. Když se někdo snaží najít důkaz, že Nostradamus předpověděl hrůzy Hitlera, tragédii 11. září nebo konec světa v roce 1999, většinou už dopředu ví, co chce najít. A to znamená, že se mu to tam zatraceně lépe hledá. Lidská fantazie totiž nezná hranice.

Jeho čtyřverší jsou natolik neurčitá, že je lze napasovat téměř na cokoliv. A přesně v tom spočívá jejich „kouzlo“. Čím méně konkrétní, tím víc se v nich lidé vidí. Proroctví totiž často nefungují jako zpráva z budoucnosti – ale jako zrcadlo současných obav, tužeb a nadějí.

Proč vlastně potřebujeme věřit, že někdo věděl?

Ve chvílích krize nebo nejistoty hledáme oporu. A proroctví – ať už pochází od středověkého básníka nebo televizního astrologa – nám dávají iluzi, že věci mají řád. Že všechno, co se děje, má smysl, že někdo už dopředu věděl, co přijde.

Historicky platí, že proroctví nabývají na významu zpětně. Když se stane velká událost, začnou lidé hledat, kde se o tom „už mluvilo“. Výsledek? Někdo vždycky něco najde. Ať už je to verš o „dvojčatech, co spadnou z nebe“ nebo „severní král, který přinese zkázu“.

Věštění jako nástroj vlivu

Nejde jen o zvědavost nebo víru. Proroctví se používala (a používají) i jako politický nástroj. V minulosti jimi panovníci ospravedlňovali své nároky na trůn, dnes se někdy používají jako senzace v médiích. A přestože žijeme v době dat, grafů a prediktivních modelů, lákadlo „něco víc“ zůstává.

Otázka ale zní – opravdu nám proroctví pomáhají pochopit svět, nebo jen potvrzují to, co si už myslíme? A dovedeme je číst kriticky?

Co si z toho odnést?

• Proroctví často nejsou o budoucnosti, ale o současnosti – o tom, co si do nich projektujeme.
• Čím obecnější a nejasnější text, tím snáz v něm najdeme „pravdu“.
• Historie ukazuje, že proroctví začínají fungovat až ve chvíli, kdy se jim někdo rozhodne uvěřit – a vysvětlit si je po svém.
• Kritické myšlení je základ. Nejen u věštění, ale i u moderních „proroctví“ – například predikcí v médiích.

Dávná proroctví možná vypadají tajemně a hluboce. Ale většinou nám neukazují budoucnost – spíš odhalují, jak moc toužíme budoucnost znát. A někdy to, co zní jako věštba, je jen odraz toho, co se právě děje v nás samotných.

Zdroj: stoplusjednicka.cz, medium.seznam.cz, The University of Chicago