Poltergeisti: Hluční duchové mají často fyzikální vysvětlení, některé případy se však dosud nepodařilo objasnit
Věci se samy hýbou, ozývá se klepání ze zdí, v noci bouchají dveře – a nikdo tam není. Příběhy o poltergeistech, tedy takzvaných „hlučných duších“, nás fascinují už po staletí. Jenže zatímco v některých případech za vším stojí logické vysvětlení, jindy zůstává jen velký otazník a husí kůže na zádech.
Když za vším stojí emoce a ne duch
Poltergeisti nejsou duchové ve smyslu klasických přízraků. Nezjevují se v mlze a nechodí ve starých šatech. Spíš se kolem nich dějí podivné věci – samy od sebe padají předměty, rozbíjejí se talíře, někdy dokonce létá nábytek.
Vědci a psychologové už mnohokrát upozornili, že tyto jevy často souvisí s lidskou psychikou. Hodně případů se objevuje v domácnostech, kde žije dospívající dítě, často dívka. Právě puberta, stres nebo potlačené emoce můžou podle některých teorií způsobit to, čemu se říká spontánní psychokineze – tedy jakási nevědomá schopnost ovlivnit okolí.
Jeden takový případ se stal v 80. letech v Ohiu. Dívka jménem Tina Resch tvrdila, že se u ní doma samy zapínají přístroje, padají věci a dveře bouchají bez důvodu. Skeptici si mysleli, že si vymýšlí. Jiní říkali, že něco takového si dítě v takovém psychickém stavu nedokáže jen tak „vymyslet“ celé – zvlášť když to viděli i další lidé.
Duch, nebo jen blbý průvan?
Ve spoustě případů ale není potřeba hledat nadpřirozeno. Někdy za tím stojí prostě fyzika. Stará okna, co netěsní. Podlaha, co pracuje. Voda pod domem, která způsobí drobné vibrace. Stačí, aby byl člověk unavený, vystresovaný nebo trochu vyděšený – a mozek si už z těchto drobností vytvoří velké drama.
Představte si následující situaci: Sedíte večer doma, prší, v celém domě je ticho a najednou rána – někde spadne knížka. Poskočí vám srdce, rozsvítíte, prohledáte místnost… a nic. Když se to opakuje víckrát, začnete pochybovat, jestli jste ještě ve známé realitě, nebo ve filmu. V tu chvíli je mozek připravený přijmout i to, co by za denního světla zavrhl jako nesmysl.
Ale některé případy se vysvětlit nedají. Ani po letech
A právě proto nás to pořád tak fascinuje. Protože i když většinu případů někdo dřív nebo později rozumně vysvětlí, existují příběhy, u kterých si nikdo dodnes neví rady.
Jeden z nejslavnějších je takzvaný Enfieldský poltergeist z Británie. Odehrával se v 70. letech a zahrnoval létající nábytek, podivné zvuky a dokonce mluvící hlas, který měl vycházet z jedné z dívek. Do domu chodila policie, novináři, výzkumníci. Něco natočili, něco nahráli, ale stejně se neshodli, co se tam vlastně dělo. Podvod? Psychický rozklad? Nebo něco víc?
Nebo případ rodiny Herrmannových z Long Islandu. V roce 1958 jim v domě „praskaly“ lahvičky s vodou, padají věci z polic. Zkoumali to experti i novináři – a nikdo neřekl jasné „bylo to tohle“.
A pak tu máme australské městečko Mayanup. Několik let tam prý na jednu rodinu z nebe padaly kameny. Ne jeden nebo dva. Desítky. Bez jasného zdroje. Záznamy existují. Svědci taky. Vysvětlení? Žádné.
Co když si jenom neumíme všechno vysvětlit?
Možná to nejsou duchové. Možná je to jen lidská psychika na hraně svých možností. Anebo kombinace fyziky, strachu a touhy po smyslu. Ale právě ta nejistota – to, že si nejsme stoprocentně jistí – dává těmto příběhům sílu.
Zatímco většina poltergeistů se „vyřeší“ – díky vědcům, psychologům nebo selskému rozumu – pár z nich pořád zůstává jako nevyřešená záhada. A to je možná důvod, proč se o nich pořád mluví. Protože lidi budou vždycky přitahovat věci, kterým úplně nerozumí.
Zdroj: medium.seznam.cz, blog.idnes.cz, Britannica, Ebsco, Research Gate
