Rosa Parks: Za práva černochů bojovala nejen tím, že odmítla uvolnit své místo v autobuse
Někdy stačí málo. Jedno obyčejné „ne“, které se ale zaryje do historie jako hřebík do dřeva. Když si Rosa Parksová jednoho prosincového dne roku 1955 odmítla v autobuse ustoupit a přenechat místo bělochovi, určitě netušila, že právě tím odstartuje obrovské společenské hnutí. Nešlo o rozmar, nešlo o to, že by byla unavená po práci (i když byla). Bylo to pevné, tiché a promyšlené gesto odporu vůči systému, který Afroameričany každodenně ponižoval.
Kdo byla Rosa, než se z ní stala ikona
Rosa se narodila v roce 1913 v alabamském městě Tuskegee. Už od mala vyrůstala v prostředí, kde bylo „černí tam, bílí sem“ naprosto běžné. Rasová segregace byla součástí každodenního života a Rosa si velmi brzy začala uvědomovat, že je něco špatně. Její rodina ji ale učila, že lidská důstojnost není na prodej. Naučila se nepodvolit – aspoň ne duchem.
V dospělosti pracovala jako švadlena. Kromě toho se aktivně zapojovala do činnosti organizace NAACP (Národní asociace pro podporu barevných lidí). Nebyla to tedy žádná náhodná kolemjdoucí. Byla to žena, která už dlouho bojovala za spravedlnost – a věděla, co dělá.
Den, kdy Rosa zůstala sedět
Byl to 1. prosinec 1955. Rosa jela domů autobusem z práce. Podle tehdejších pravidel museli černoši sedět vzadu a pokud bylo málo míst, museli ta svá přenechat bělochům. Řidič jí řekl, ať vstane. Ona odmítla. Bez křiku, bez scény – prostě jen zůstala sedět. A byla zatčena.
Zpráva o jejím zatčení se rychle rozšířila. Lidé z místní černošské komunity se semkli a rozhodli se jednat. Spustili bojkot městské dopravy. A nebyla to záležitost na pár dní. Trval dlouhých 381 dní.
Jak se jezdilo bez autobusů
Lidé přestali autobusy úplně používat. Místo toho chodili pěšky, jezdili na kole, nebo se domlouvali a vozili navzájem auty. A nebylo to snadné. Mnozí kvůli tomu přišli o práci nebo čelili výhrůžkám. Přesto vytrvali. Právě během tohoto bojkotu se začal více objevovat i kazatel jménem Martin Luther King Jr. – tehdy ještě skoro neznámý, později zásadní osobnost celého hnutí.
Bojkot skončil až po rozhodnutí Nejvyššího soudu USA, že segregace v autobusech je neústavní. Bylo vyhráno – nejen na papíře, ale hlavně morálně.
A co bylo dál
Po bojkotu už Rosa nemohla v Montgomery zůstat. Spolu s manželem se přestěhovala do Detroitu. Tam dál pracovala a zapojovala se do společenského dění, i když už ne tak viditelně jako dřív. Nikdy nehledala slávu, ale i tak si jí lidé začali všímat – postupem času dostala taky několik vyznamenání a to i včetně Prezidentské medaile svobody.
Rosa jako symbol
Rosa Parksová zemřela v roce 2005, ve věku 92 let. Její jméno ale žije dál. Je spojeno s odvahou, klidem a neústupností. Byla první ženou v historii USA, která byla poctěna tím, že její rakev byla vystavena v budově Kapitolu. To už něco znamená.
Její příběh dokazuje, že změna nemusí přijít s velkým křikem. Někdy stačí ticho. Někdy stačí prostě říct „ne“ – a vydržet.
Rosa Parksová nebyla hrdinkou proto, že by to plánovala. Stala se jí, protože se odmítla podřídit nespravedlnosti, i když dobře věděla, že za to zaplatí. Její čin nebyl konec. Byl to začátek. A ten začátek pomohl změnit nejen Ameriku, ale i myšlení lidí po celém světě.
Zdroj: britannica.com, biography.com
