Pád Římské říše byl způsoben přehnaným blahobytem jejích hlavních představitelů
Slavná římská říše byla symbolem síly, pořádku a civilizace. Přesto se její západní část zhroutila v okamžiku, kdy se její mocní drželi své výsady pevněji, než dovoloval zdravý rozum. Co následovalo, nebyla tma, ale začátek nové éry. Na troskách impéria začala vznikat Evropa, jak ji známe dnes – pestrá, rozdrobená a přesto propojená společnými kořeny.
Římská říše. Silné legie, majestátní senát, dlažby, které přežily staletí. V roce 476 n. l. se ale Západořímská říše zhroutila. Nešlo o žádnou velkolepou bitvu, žádné dramatické „a bylo po všem“. Byl to spíš pomalý kolaps, jako když se rozjíždí prasklina ve skle. Nejdřív ji skoro nevidíte, ale najednou je všude a sklenice nevydrží ani kapku.
Řím padl kvůli sérii špatných rozhodnutí, hádkám mezi elitami a touze mocných udržet si svoje pohodlí i ve chvíli, kdy se všechno kolem nich rozpadalo.
Když moc přeroste rozum
V pozdějších fázích říše už to nebylo jako za starých časů. Místo hrdých římských vojáků byli ve službě hlavně žoldáci. Často z řad těch „barbarů“, proti kterým měla armáda původně bojovat. Byli to sice tvrdí chlapi, ale jejich loajalita končila tam, kde končily zlaťáky.
Zatímco obyčejní lidé bojovali s bídou, daněmi a nájezdy, senátoři si dál hráli na velké pány a doufali, že to nějak dopadne. A ono to dopadlo. Jen ne tak, jak si představovali.
Romulus Augustus: Císař, co skončil v důchodu
Když vojevůdce Odoaker sesadil posledního západořímského císaře, mladíka jménem Romulus Augustus, neposlal ho na popravu. Místo toho ho poslal na odpočinek do Kampánie. Možná jako gesto, možná jako výsměch.
Odoaker se pak sám neprohlásil císařem, ale králem. A ještě k tomu uznal nadvládu císaře ve východní části říše, v Konstantinopoli. Tím bylo jasné, že slavné Západořímské císařství je definitivně minulostí.
A z chaosu začal růst nový svět
Co následovalo? Ne žádné prázdno. Právě naopak. Tam, kde kdysi stál jeden velký celek, začala vznikat mozaika menších království. Germánské kmeny jako Vizigóti, Ostrogóti nebo Frankové si rozebrali bývalá římská území a přetvořili je podle svého. Ale ne všechno staré zavrhli.
Naopak. Převzali spoustu z římské kultury. Správu, jazyk, právo. Křesťanství, které bylo v říši už oficiálním náboženstvím, se dál šířilo. A latina? Tu si církev nechala jako jazyk vědy a víry ještě na dlouhá staletí.
Z říše k Evropě
A právě z této proměny začala postupně vznikat Evropa, jak ji známe dnes. Nešlo o žádný rychlý restart. Byla to spíš dlouhá přestavba. Něco jako když ze staré vily uděláte moderní bytovku, ale necháte původní sklep a schodiště.
Z jednotné říše se stala roztříštěná mapa království a knížectví. Každý si jel trochu po svém. Vznikaly nové kultury, jazyky, identity. Ale přesto tu zůstalo cosi společného. Dědictví Říma.
Právo, organizace společnosti, církev jako páteř duchovního světa. To všechno Evropu spojovalo, i když na mapě to vypadalo jako chaotická skládačka.
Díky, Říme. Ale už to zvládneme sami.
Západořímská říše možná padla, ale z jejího popela vyrostl svět, který měl energii, rozmanitost a nový směr.
A i když dnes už po římských císařích zbyly jen busty v muzeích a dlaždice na dovolené v Itálii, pořád jsme tak trochu jejich potomky. V jazyce, v kultuře, ve způsobu, jak přemýšlíme o světě.
Takže až příště půjdeš po staré dlážděné cestě a budeš si říkat, kdo to vlastně postavil, vzpomeň si na tu slavnou říši, co padla, protože si myslela, že nemůže padnout.
Zdroj: BBC History, Brittanica
