Čechoslováci v řadách letců RAF sehráli důležitou roli v boji proti nacismu
V kokpitech britských stíhaček seděli mladí kluci, kteří ještě nedávno chodili na vandry, zakoušeli první lásky a absolvovali výcvik v kasárnách. Pak ale přišla okupace, Mnichov a dusivé ticho, které následovalo po hymně. Neodešli kvůli slávě. Odejít museli, protože nedokázali jen nečinně stát a přihlížet. V řadách britského letectva se z nich stali hrdinové, o nichž se doma po válce dlouho nemluvilo.
Na podzim roku 1939 byla Praha už půl roku pod německou kontrolou. Ulice ztichly a zaplnily se nejistotou. Zatímco většina lidí se snažila přežít, stovky vojáků a pilotů mířily za hranice. Utíkali přes Polsko, Maďarsko nebo Balkán, často pěšky, bez zbraní, s falešnými doklady. Všichni s jediným cílem. Vrátit se do boje.
Velká Británie je přijala bez váhání. Nejen jako uprchlíky, ale především jako zkušené letce, kteří ihned zapadli do struktury RAF. Stali se páteří čtyř československých perutí. Piloti jako Karel Kuttelwascher nebo Alois Vašátko se rychle stali legendami. V Bitvě o Británii, která trvala od července do října 1940, stáli Češi a Slováci v první linii. Letěli nad mořem, chránili britská města, bránili přístavy. Mnozí padali do vody, jiní hořeli v troskách. Přesto pokaždé nastupovali znovu.
V řadách RAF sloužilo přes 2500 československých letců. Více než tisíc z nich se domů už nikdy nevrátil. Byli mladí a věděli, že další mise může být jejich poslední a i tak letěli. Každý z nich měl za sebou rodinu, domov, sny. Mnozí nechali nedokončené vztahy i životy. Věděli však, že pokud ustoupí, nezůstane nic, co by stálo za návrat. Jejich odvaha nebyla hlasitá, ale pevná. Letěli i tehdy, kdy jim srdce tlouklo jako o život. Letěli s vědomím, že se možná už nevrátí.
Když se vrátili, čekalo je ticho
V roce 1945 válka skončila. Na nádražích je vítaly davy lidí, hrály kapely a nad hlavami vlály vlajky. Všechno nasvědčovalo tomu, že je doma čeká nový začátek. Jenže ten netrval dlouho. Po únoru 1948 převzali moc komunisté a pohled na vojáky ze Západu se dramaticky změnil. Místo vděčnosti přišla nedůvěra. Z letců RAF se stali nepohodlní.
Vyhazovali je z armády bez vysvětlení. Někteří byli vězněni, jiní pod dohledem. František Fajtl, jeden z nejznámějších pilotů, byl sledován Státní bezpečností. Podobně dopadl i Jaroslav Klemeš. Hrdinové v očích světa, podezřelí ve vlastní zemi.
Ti, kdo létali mezi životem a smrtí, se najednou živili jako noční hlídači, traktoristé nebo pošťáci. Mlčeli, ne z pýchy, ale ze strachu. Mnozí z nich raději znovu odešli do exilu. Jiní zůstali a dožili v tichu, často v chudobě. V hlavě si přehrávali vzpomínky, o kterých nemohli mluvit ani doma, natož veřejně. A přitom to byli právě oni, kdo bojoval za svobodu, kterou jim režim upřel.
Dějiny, které burácely motory
Přesto jejich příběhy nezmizely. Kuttelwascher měl osmnáct potvrzených sestřelů a patřil mezi nejúspěšnější piloty celé RAF. František Peřina přežil sestřel i útěk z Francie a znovu se vrátil do služby. Nešlo jim o medaile. Věřili v pravdu, spravedlnost a svobodu a byli ochotni za ni položit život.
Jejich odvaha nebyla efektní. Byla skutečná, tichá a těžce vydřená. Létali nad mořem, chránili lodě, útočili na nepřátelská letiště. Dnes jejich památku připomíná pomník okřídleného lva na pražském Klárově. Za každým jménem je život plný odvahy, ztrát a naděje. Jejich příběhy se vracejí díky práci historiků, spolků i pamětníků. Vznikají knihy, dokumenty, vyprávění pro školy.
Nezapomínat, kvůli nim
Příběh letců RAF není jen hrdinskou kapitolou naší historie. Je také výstrahou. Připomíná, jak snadno může být zapomenuto, co má zůstat v srdcích. A že omluvy, které přicházejí pozdě, už nikoho nezachrání.
Zůstaly po nich deníky, fotografie, vyznamenání a tiché vzpomínky. Zůstalo i vědomí, že mezi námi kdysi žili lidé, kteří ve chvíli největšího ohrožení nezaváhali. Vyprávět o nich je důležité. Nejen kvůli dějinám, ale kvůli tomu, kým jsme a kým chceme být, protože jim to dlužíme.
Zdroje: Wikipedie, Free Czechoslovak Air Force Associates , Radio Prague International
