Příběh českého odboje: Po atentátu na Heydricha bylo popraveno více než 260 lidí
Český odboj během druhé světové války nebyl jen záležitostí velkých jmen. Byl to spletitý příběh tisíců lidí, kteří nesli odpor v tichosti, často beze jména, bez nároku na slávu. Po atentátu na Heydricha rozjel nacistický režim krutou mašinérii odvet. Ve stínu známých tragédií jako Lidice se ztrácí stovky příběhů, zejména těch, jejichž hlavními postavami byly ženy.
Psal se rok 1942. Protektorát Čechy a Morava se dusí pod nacistickou nadvládou. Lidé mizí ne po jednom, ale po desítkách. Věznice jsou plné, výslechy brutální a nikdo si nemůže být jistý, jestli další zaklepání na dveře nebude to poslední.
V květnu parašutisté Kubiš a Gabčík provedli atentát na Heydricha. Odplata byla rychlá a krutá. Gestapo spustilo masové zatýkání. Lidé byli doslova sbíráni z ulic. Ve jménech obětí je dnes snadné se ztratit. Čísla rostla, jména mizela. Jen v červnu 1942 padlo přes 260 lidí, bez soudu, bez milosti.
Mnozí z nich vůbec netušili, že stačilo málo, třeba jen kontakt s nesprávnou osobou a ocitli se na černé listině. V zemi, kde se i ticho mohlo stát trestem smrti.
Marie psala dopisy na popravišti, Ludmila ničila kódy
Jedním z nejbolestnějších příběhů zůstává osud Marie Kudeříkové. Byla to obyčejná dívka z Hané. Když začala psát ilegální letáky, bylo jí sotva dvacet. Zatkli ji v lednu 1941. Věděla, že už se domů nevrátí. Vězení v Brně a později poprava v Breslau. Před smrtí napsala přes sto dopisů. Její slova jsou dodnes otiskem odvahy, která přesahuje staletí.
A pak je tu Ludmila Jankovcová. Nenápadná žena, bez titulu, bez fanfár. Přesto patřila mezi klíčové osoby odbojové skupiny ÚVOD. Přenášela zprávy do Anglie, pracovala s radiostanicemi. Když šlo do tuhého, zničila všechny šifry, aby neohrozila ostatní. Zachránila desítky životů. Zemřela v tichosti. Její jméno většina z nás nikdy neslyšela.
Takových žen bylo víc. Dívky, které roznášely vzkazy pod oblečením, ženy, které šily falešné doklady, matky, které mlčely, i když jejich děti seděly ve stejné cele. Jejich jména zůstávají často jen na starých listech v archivu.
Mauthausen: místo, kde jména přestala existovat
Koncentrační tábor Mauthausen se stal synonymem konečné stanice pro české vlastence. Po atentátu putovala většina zadržených právě tam. Nešlo o klasický transport, nečekal je ani příděl chleba. Šlo o rychlou likvidaci. Do tří dnů od příjezdu byli mrtví, bez rozsudku, bez kříže.
Jedním z nejsmutnějších faktů je, že v seznamu popravených z Mauthausenu je značné množství žen. Učitelky, sestry, pošťačky. Pomáhaly s ukrýváním parašutistů, šířily letáky nebo jen neprozradily souseda. I za to se tehdy umíralo. A často to byly právě ženy, kdo při výsleších mlčel, i když jim nabízeli život výměnou za jména.
Dodnes najdeme ve výpovědích svědků neuvěřitelný klid, se kterým šli mnozí z nich vstříc jisté smrti. Bez slz, bez zloby. Jen s vědomím, že to mělo smysl.
Kobyliská střelnice a „zvláštní zacházení“
Nacisté byli mistři eufemismů. Termín „zvláštní zacházení“ v jejich podání znamenal okamžitou popravu. Lidé byli zatýkáni v Praze, vyslýcháni na Pečkárně, poté naloženi do autobusu a bez dalšího zdržování posláni do Mauthausenu. Věděli, že jedou na smrt.
V červnu 1942 takto zmizely stovky Čechů. Jen na Kobyliské střelnici byly denní popravy. Tichá loučení, rychlá jména, jedno za druhým. Bez procesu a bez pohřbu. Přesto se nikdo z jejich blízkých nevzdal. Vzpomínky na ně žily dál, tiše, v srdcích těch, kdo přežili.
Nejsou slavní, ale byli stateční
Když se dnes mluví o hrdinech, často se zapomíná, že skutečný hrdina nenosí uniformu a nemá sochu na náměstí. Byl to ten, kdo neprozradil kolegu, kdo schoval letáky, kdo vařil oběd a přitom ukrýval vysílačku pod kuchyňskou linkou.
Ženy českého odboje nezanechaly za sebou kroniky ani deníky, ale jejich činy dodnes rezonují. Byly to ony, kdo v nejhorších chvílích držely pevně. Mlčely, když je bolelo celé tělo a umíraly s vírou, že jejich smrt má smysl.
Zdroje: iDnes.cz, Wikipedie, Aktuálně.cz
