K největším tajemstvím lidského mozku patří schopnost sebeuvědomění
Věda pokročila dál než kdy předtím. Umíme pozorovat vzdálené galaxie i rozluštit genetický kód. Ale uvnitř nás zůstává něco, čemu stále nerozumíme. Mozek – a především to, co ho dělá lidským – je jeho schopnost uvědomit si sám sebe.
Každý z nás si nese v hlavě neuvěřitelně složitý systém. Tenhle nenápadný orgán řídí řeč, paměť, pohyb i emoce. Ale to největší tajemství zůstává skryté. Vědomí. Schopnost vědět, že jsme. Přemýšlet o sobě. Prožívat vlastní přítomnost.
Vědomí je něco, co denně zažíváme, a přesto o něm víme tak málo. Když se člověk večer zadívá do stropu a v tichu se zeptá, kdo vlastně jsem, právě tehdy se dotýká něčeho, co zatím zůstává mimo dosah vědy. Je zvláštní, že tuhle otázku si klademe už od dětství, a přitom na ni možná nikdy nedostaneme přesnou odpověď.
Mozek jako orchestr, ne jako mapa
Vědci dnes dokážou sledovat mozkovou aktivitu při různých činnostech. Umí říct, která oblast se aktivuje při mluvení, která při paměti nebo při emocích. Jenže vědomí jako takové se nikde přesně nelokalizuje. Není to jeden bod, jedno centrum. Spíš se zdá, že vzniká propojením více částí, jako orchestr, který dohromady vytváří jednotný tón.
Existuje teorie globální neuronální sítě. Podle ní se vědomí objevuje tehdy, když se různé mozkové procesy sladí a začnou pracovat společně. Jiný přístup říká, že vědomí není věc, ale pohyb. Tok, proud, stav, který se nedá zachytit jako konkrétní objekt.
Další vědci naznačují, že vědomí je možná jen vedlejším produktem toho, že mozek neustále analyzuje svět. Něco jako stín, který se objeví, když se v mozku rozsvítí spousta různých světel současně. Jenže i tato teorie naráží na otázku, proč si uvědomujeme sami sebe a nejen okolí.
Co všechno bychom mohli zjistit, kdybychom ho pochopili
Představme si, že bychom vědomí opravdu porozuměli. Mohli bychom přesněji předvídat i léčit psychické potíže. Dokázali bychom pochopit, co se děje při úzkostech, poruchách osobnosti nebo neurodegenerativních onemocněních. Psychologie i neurologie by udělaly krok, který by změnil způsob, jak o sobě přemýšlíme.
Vědci zapojení do rozsáhlého evropského projektu chtěli vytvořit digitální model lidského mozku. Sledovali neurony, zkoumali jejich propojení, skládali mozaiku souvislostí. Nasbírali ohromné množství dat, ale to, co hledali nejvíc, jim stále unikalo. Vědomí. To zůstalo stranou, jako by se schválně vyhýbalo každé definici. Čím víc se do něj ponořili, tím víc se před nimi rozšiřovalo. Jako by se mozek bránil tomu, aby byl přečtený.
A možná na to opravdu jdeme špatně. Čím dál častěji se ozývá názor, že vědomí není jen produktem šedé hmoty mezi ušima. Možná vzniká v pohybu, v doteku, v tom, jak se tělo setkává se světem. Není uzavřené uvnitř, ale rozprostřené všude kolem nás. V tom, co slyšíme, cítíme, vnímáme. Tahle představa boří staré hranice mezi tím, co považujeme za vnitřní svět, a tím, co přichází zvenčí.
Proč na tom záleží
Člověk je jediný tvor, který ví, že existuje. Umí se zastavit a přemýšlet o sobě. Vnímat vlastní chyby, pocity, touhy. Díky tomu vzniká umění, filozofie i osobní příběhy. Sebeuvědomění ale není jen dar. Je to i zodpovědnost. Nutí nás dívat se pravdě do očí.
Když se zahloubáme příliš, můžeme se i ztratit. Proto je důležité se učit s vědomím zacházet. Vnímat ho jako něco cenného, co má sílu nás vést i chránit. Někdy stačí jen zastavit se, nadechnout a vnímat ten tichý, vnitřní hlas. Právě v těch chvílích je vědomí nejživější.
Možná se nemáme ptát, kde je. Možná ho máme žít
Možná se jednou opravdu dozvíme, co přesně vědomí je. Možná ne. Ale cesta, kterou hledání přináší, je stejně cenná jako odpověď samotná. Sebeuvědomění nás spojuje s tím, kým jsme. Není to slabost, je to síla. A i když ho ještě nedokážeme zcela vysvětlit, každý den ho prožíváme. Právě v tom je jeho hodnota.
Zdroje: Human Brain Project, Stanford Encyclopedia of Philosophy, Deník
